Po staletí se lidstvo snaží vyřešit základní otázku vědomí: co to znamená být si uvědomován? Od slavného výroku René Descartese – „Myslím, tedy jsem“ – až po moderní neurovědu, zůstává snaha porozumět tomu, jak subjektivní zkušenost pochází z fyzického mozku, obrovskou výzvou. Zatímco věda může mapovat nervovou aktivitu, identifikovat oblasti mozku spojené s uvědoměním a dokonce předvídat nevědomé zpracování, má potíže překlenout propast mezi hmotou a subjektivním pocitem.
“Těžký problém” a limity materialismu
Neurovědci nazývají tuto mezeru „těžkým problémem“ vědomí. „Snadný problém“ – stanovení korelací mezi stavy mozku a vědomou zkušeností – je řešitelný. Ale proč fyzikální procesy dávají vzniknout subjektivním kvalitám (pocit červené barvy, chuť kávy, bolest hlavy) zůstává hluboce záhadou. Dominantní materialistický pohled na vědu naznačuje, že vědomí vzniká ze složitých biologických systémů, ale zatím nedokáže vysvětlit jak. Nejde jen o akademickou debatu: anestetika dokážou vědomí zcela potlačit, halucinogeny jej radikálně deformují a experimenty s odpojenými mozky ukazují, jak mohou izolované oblasti mozku fungovat nezávisle na vědomém vnímání. Tyto jevy demonstrují, že vědomí není daný, ale křehký stav závislý na konkrétní neuronové architektuře.
Teorie integrované informace: Radikální přístup
Jedním z ambiciózních pokusů o vyřešení tohoto problému je integrovaná informační teorie (IIT). Na rozdíl od většiny teorií, které hledají vědomí v mozku, IIT začíná samotnou subjektivní zkušeností. Naznačuje, že vědomí není o tom, co mozek dělá, ale o tom, jak integrovaná a informačně bohatá je jeho činnost. Pokud systém – ať už je to mozek, počítač nebo dokonce složitý obvod logických hradel – generuje vysoce integrovaný tok informací, IIT předpokládá, že musí mít určitou úroveň vědomí. To vede ke znepokojivému (ale logickému) závěru, že vědomí nemusí být jedinečné pouze pro biologické mozky.
Důsledky pro umělou inteligenci
To má hluboké důsledky pro současný boom umělé inteligence. Pokud je IIT správně, vědomí není o replikaci lidské inteligence, ale o vytváření systémů s maximálně integrovanými informacemi. To vyvolává otázku umělého vědomí, i když to také naznačuje, že mnoho existujících systémů umělé inteligence, které postrádají potřebnou sofistikovanost, se pravděpodobně skutečně vědomé nestane. Filosofická debata kolem strojového vědomí tedy zdaleka nekončí.
Znepokojivá pravda
Studium vědomí nakonec odhaluje pokořující pravdu: možná nikdy plně nepochopíme, jak subjektivní zkušenost vzniká z objektivní reality. Jak jednou řekl neurovědec, mozek je prostě „objekt s hranicemi… jako tofu“, ale uvnitř se skrývá vesmír qualia, který zůstává tvrdošíjně nepřístupný čistě vědeckému zkoumání. Snaha odhalit tajemství vědomí nám připomíná, že některé z nejzákladnějších otázek existence mohou být mimo dosah našich současných nástrojů.
